Chodítko

Chůze u dětí je rodiči často podporována. Chůze je totiž základem motorické samostatnosti a z pohledu rodičů je jakýmsi pomyslným vrcholem a zároveň mezníkem, kdy se z malého miminka, stává "dospělejší" dítě. Z pohledu fyzioterapie jsou samozřejmě i další mezníky - chůze přes překážky, do schodů, běh, skok, jízda na kole apod. 

Je zcela správně, když rodiče své děti podporují, ovšem je nutné zohlednit i potřeby dětí. Mnohé z nich totiž ještě nejsou na chůzi připravené, přesto je rodiče k chůzi doslova ženou - vodí je za ruce a přetěžují jim tím především zádové svaly. Pořizují různá hopsadla, chodítka či vodítka (kšíry), ve kterých děti visí mnohdy ještě mnohem dříve, než jsou ve vertikální poloze zcela stabilní. A samozřejmě touto rodičovskou ambicí dětem spíše ubližují. Dokud dítě nebude dostatečně zpevněné, nebude schopné udržet rovnováhu a pracovat správně se svým těžištěm, k chůzi by vůbec nemělo být ponoukáno. 

Chůze u dětí s DS

Chůze, stejně jako mnohé motorické dovednosti, jsou u dětí s DS většinou opožděné. A bohužel bývají častým problémem i kvalita a správná technika chůze. Samozřejmě to souvisí primárně se svalovou hypotonií, zejména v oblasti středu těla. A je obrovskou chybou, pokud rodič neúměrně zasáhne do osvojování těch správných pohybových vzorců. Z komunity rodičů s DS a i z odborných publikací víme, že děti s Downovým syndromem začínají chodit nejčastěji okolo 21. až 28. měsíce. Ovšem najdou se i výjimky, které začínají například okolo roku a půl, některé naopak až výrazně později. Nicméně k chůzi se dopracují v drtivé většině všechny děti s touto diagnózou. 

Naše děti jsou však specifické v tom, že v ledasčem potřebují lehce popostrčit. Někdy jim stačí vše jen párkrát ukázat. Nabídnout jim novou polohu, jen aby věděli, kam mají nyní směřovat. Pokud na to dítě nebude mít (motoricky či mentálně), do nové pozice se nepožene. Naopak některým právě toto popostrčení stačí a do polohy se sami začnou pokoušet dostávat. A to je ten okamžik, kdy rodič dál již zasahovat nemá. 

Každý fyzioterapeut zdůrazňuje zejména nevhodnost tahání (nejen) našich dětí za ruce. Pokud rodiče v tomto ohledu chtějí být dítěti oporou, rozhodně by neměly lokty dítěte být výše než jeho ramena. Spíše je lépe dítě stabilizovat na úrovni jeho ramen nebo mu nabídnout správné chodítko. 

Edit: Na fotce jsou vidět počátky samostatné chůze Vítečka. Ačkoliv jsme ani my, ani rodina či okolí, Vítečka nikdy za ručičky nevodili, jemu samotnému byla tato poloha naprosto přirozená. Bylo to dáno právě špatnou polohou těžiště, s ohledem na dosud nezpevněný střed těla. A my museli hodně intenzivně pracovat na tom, aby se Víteček z této polohy co nejdříve posílením těch správných svalů dostal a osvojil si správnou techniku chůze. 

Chodítka 

Nejvhodnějšími chodítky jsou samozřejmě ty rehabilitační, případně jejich hravé imitace například ze dřeva či plastu. Základem však je, aby dítě chodítko před sebou tlačilo a to právě pod úrovní svých ramen. Je to stejné jako chodítko pro seniory, nebo kočárek pro malé princezny. Ručičky by rozhodně neměly být výše. Nejenže by děti mohly mít jinak problémy s rovnováhou, ale hrozí také to, že budou spíše směřovat k chůzi po špičkách,  špatně se bude vyvíjet klenba nohy a trpět bude samozřejmě i páteř. 

My jsme se setkali s několika chodítky - vyzkoušeli jsme chodítko WALKY, které dítěti nabízí právě jen tu minimální oporu a předpokládá se zejména jeho aktivní přičinění. Toto chodítko je také vhodné pro nácvik zvedání přes rytíře. Výhodou je, že chodítko je lehké, ovšem pevné. A díky jednoduché konstrukci vidí dítě na prostor před sebe i pod sebe. 

V lázních Víteček vyzkoušel rehabilitační chodítko od společnosti SIV. Jeho výhodou bylo bezesporu to, že bylo skutečně vhodné z pohledu fyzioterapie a navíc mělo pogumované nožičky. Chodítko tedy v žádném případě neujíždělo, naopak Vítek při jeho tažení musel překonávat odpor, který vznikal stykem pogumovaných nožiček chodítka s podložkou. Chodítko je výškově nastavitelné a lze jej složit. 

Domů jsme pro motivaci Vítečka k vertikalizaci nakonec pořídili dřevěné chodítko s interaktivními prvky. Chodítko jsme však skutečně používali jen pár minut denně a pak jsme jej museli schovat. Jinak se Víteček k němu dral a chtěl by neustále chodit. Chodítko nám také mnohokrát posloužilo venku na zahradě, protože samozřejmě chůze na jiném povrchu a celkově jiném terénu (z kopce či do kopce) vyžaduje další trénink a nácvik.