Kojení

08.06.2020

Kojení je téma, se kterým je u dětí s Downovým syndromem spojeno velké množství mýtů. Nutno však podotknout, že zrovna u tématu kojení jsou naše postřehy velice subjektivní a cennějším zdrojem informací by určitě byla nějaká zkušená laktační poradkyně. 

Každopádně jak to bylo s kojením u nás. Vítek se narodil o tři týdny dřív, ovšem podle tabulek je donošené miminko (37tt+2, 3390 gramů a 50 cm). Nicméně první hodiny po porodu byl Vítek umístěn v inkubátoru a do druhého dne odpoledne byl i na pozorování na odd. neonatologie. Navíc se Víteček narodil s opravdu silnou žloutenkou, která mimo jiné zapříčinila jeho únavu. Celé dny i noci prospinkal, na krmení jsme ho museli budit a než jsem ho stihla přebalit, byl opět v říši snů, ze které se však nenechal vůbec vymanit. Zkoušeli jsme vše - světlo, změny poloh, odhození jeho svršků, omývání žínkou atd., ale nic ho nepřimělo k tomu, aby se probudil anebo se dokonce přisál k prsu. Dokonce nám usínal i při pití umělého mléka z lahvičky. 

Není tajemstvím, že pro nástup laktace u matky jsou důležité první minuty, maximálně hodiny. To se u nás nekonalo, ale já to prostě nechtěla vzdát. Zkoušela jsem malého přikládat, dokonce i s asistencí sestřiček. Ale veškeré snahy byly marné. Takže první dny byl malý vyloženě jen na umělém mléce. Vše navíc bylo zkomplikované tím, že kvůli žloutence byl malý 24 hodin denně umístěný na fototerapeutickém lůžku (malá osvětlená podložka, která díky modrému světlu napomáhá žloutenku odbourávat). Takže to bylo vždy jen přebalit - pomazlit - polohovat na světélku. Jakékoliv mazlení a ňuchňání, stálé přikládání tedy nepřipadalo v úvahu. Nicméně mi to nevzdávali. 

V prvních dnech po potvrzení diagnózy DS k nám dorazila fyzioterapeutka, která nás naučila několik základních cviků pro podporu sání. A my jsme cvičili a cvičili. A Vítek spal a spal... :) Po týdnu v porodnici, kdy se začala zlepšovat žloutenka a i malý byl vitálnější se nakonec podařilo přisátí a my věděli, že za sebou máme jedno obrovské vítězství. Nicméně trvalo několik týdnů, než jsme se sehráli. Já začala mléko odsávat a nabízet jej místo mléka umělého, malý posiloval sání a nakonec se nám podařilo, že byl Víteček asi od 2. měsíce plně kojený. 

A proč je kojení zvlášť u dětí s DS důležité?

Emoce 

I přes časté počáteční problémy doporučuji o kojení bojovat - na prvním místě je jakési pouto, které si k miminku i díky kojení a vzájemné těsné blízkosti vybudujete. Většina rodin dítěte s DS se o této diagnóze dozví až po porodu a pro mnohé z maminek, kterým se v této fázi rozpadají idylky o zcela zdravém dítěti, je těžké se na miminko dívat a tu diagnózu v něm nevidět. Jen tak si užívat prvotní chvíle a neřešit nejasnosti, miliony otázek a nejistou budoucnost. Věřte, že díky kojení si tu cestičku najdete snáze. Miminko u vás bude, tělo na tělo, ucítíte jeho dech a tlukot srdíčka. A věřte, že přijde alespoň na vteřinku moment, kdy budete cítit, že je vlastně všechno v pořádku. 

Životní funkce 

Nechci nekojící maminky strašit, ale je dokázáno, že kojení stabilizuje životní funkce - u prsu bylo zaznamenáno méně dechových obtíží, kolísání srdečního rytmu a dítě si lépe udrží tělesnou teplotu. 

Správné pohybové vzorce 

Mechanismus sání z lahve dudlíku a z prsu je zcela odlišný. A bohužel sání z lahvičky fixuje ty nepříliš žádoucí pohybové vzorce. Kojení se tak vlastně stává tou nejintenzivnější počáteční orofaciální stimulací, protože dochází k posilování obličejových svalů. 

Imunita

Strašák v podobě oslabené imunity, kterou děti s DS často mívají, je bohužel velký a týká se i našeho Vítka. Je známé, že mateřské mléko je pro budování počáteční imunity všemocné, obsahuje (na rozdíl od mléka umělého) velké množství protilátek a dokonce se jeho složení umí změnit podle potřeb matky a dítěte. 

A co když se nedaří? 

Z vlastní zkušenosti vím, že psychické rozpoložení hraje v počátcích kojení zásadní roli. Ale na to musí každá maminka přijít sama. Já při nesnázích četla tolik rad, že jsem měla pocit, že z porodnice odejdu jako profesionální laktační poradkyně. Mimochodem - zpětně se mi nejvíce osvědčily rady a příběhy na webu https://www.kojeni.net/

Ale každopádně. Nestresujte se. Nebojte se poprosit o pomoc. V nemocnici nebo i v okolí bydliště lze v dnešní době najít už velmi zkušené laktační poradkyně. Nemusíte se jich bát. Jsou to většinou zkušené maminky, které mnohdy na počátku své kariéry vlastně řešily stejné problémy jako vy. 

A především. NEVYČÍTEJTE si, pokud vaše dítě není či nemůže být kojeno. S Vítkem jsme si sice prošli na začátku strastmi, ale vím, že mnohé děti a maminky neměli to štěstí kojit vůbec. Ono to kojení je sice zázračné, ale mnohem důležitější jste vy a vaše mimčo. Užívejte si prvních dní a týdnů. Hlavní je, aby miminko prospívalo, a všichni jste byli v psychické pohodě. 

Edit: Konec kojení

Kojení bojem začalo, kojení bojem i skončilo. Vítek byl kojený rok a půl. A mohl by být vlastně ještě dál, když by se nerozhodl při kojení pátrat po tom, k čemu mu v puse narostly ty bílé tesáky :) 

Nutno podotknout několik věcí. S kousáním po objevení prvních zoubků se prostě musí počítat. Ale Vítečkovi narostly první zoubky v atypickém tvaru. Trošku připomínají modré vršky na slovenské vlajce. Každý z nich vypadá jako trojzubec a pěkně ostrý. Jejich zakousnutí kamkoliv - stehno, rameno, prst, prs prostě nechcete zažít. 

A Vítek si bohužel nenechal vysvětlit, že se to prostě nedělá, že to maminku bolí a co bude následovat, když toho nenechá. Místo toho vždy přestal sát, podíval se vzhůru na můj obličej, aby mou reakci viděl přímo z první řady. V průběhu posledních týdnů navíc stisk, sílu a délku natolik zintenzivnil, že jsem ho přikládala k prsu vždy plná strachu a napětí, kdy se zase zakousne. A tak nám už odkojilo... A víte co? Bylo mi to líto, ale zase na druhou stranu to vlastně přišlo tak přirozeně, že si Vítek ani nestačil domáhat mlíčka ne jako potravy, ale jako formy uklidnění, což bývá pro starší děti velice typické. Takže vše šlo nenásilnou formou... alespoň tedy z jeho úhlu pohledu :)