Oslovování nadací

Již jsme v předchozím článku nakousli téma financování terapie a péče o Vítka. V tomto ohledu je téma oslovení nadací jakýmsi pokračováním tohoto tématu. V předchozích týdnech se totiž v nás nahromadila nadále neúnosná obava, že to nezvládneme. Kombinace toho, že nadcházející roky, kdy se předpokládá, že já budu na mateřské/ rodičovské dovolené a vypadne tedy jeden z příjmů rodiny, zatímco výdaje budou pro nás momentálně i v nepředstavitelné výši. Nechtěli jsme žít s tím, že je tady dostupná pomůcka či terapie, která by Vítkův rozvoj podpořila a my mu jí nemůžeme dopřát. 

Proto jsme se rozhodli, vydat se na pro nás dosud nepředstavitelnou cestu - oslovit nadace. Samozřejmě bychom mohli vyprávět o tom, jak bylo těžké jít s naším příběhem ven, otevřít se a především prosit o pomoc. Ale kdo to nezažil, vlastně asi nemá ani šanci to pochopit. A kdo to naopak zažil, tomu to zase vysvětlovat nemusíme. Každopádně ve smyslu rčení "Kdo nic nezkusí, nic nezíská" jsme s jistou dávkou sebezapření a studu začali zabředávat do tohoto tématu. 

Tím, že jsme si již delší dobu pohrávali s myšlenkou založení tohoto blogu, pro nás byla v tomto ohledu cesta i snazší. Mohli jsme ukázat náš příběh a cizí lidi oslovit s něčím skutečným. A to si myslíme, že bylo i rozhodující. Proč? 

Protože odezva od oslovených nadací byla ohromující. Nejenže se nám dostalo vlídných slov a povzbuzení, získali jsme pro Vítečka neuvěřitelné finanční prostředky. A náš pocit studu nahradil pocit jakéhosi uklidnění, že to určitě zvládneme. 

Jak začít? 

Na počátku musí stát notná dávka odvahy a snahy. Vyhledat nadace, projít u každé z nich požadavky u žádostí, ty si připravit a pak se obrnit dávkou trpělivosti při čekání na odpověď. A pokud nás už trošku znáte, víte, že ta první byla plná slz. Ovšem ze zklamání. Třetí den od odeslání první žádosti se nám dostalo odpovědi, negativní. A v nás zhasínalo světélko naděje. Hlavou nám plynuly negativní myšlenky. 

Naštěstí se nám však pár dní na to ozvaly první pozitivní ohlasy. I ty samozřejmě doprovodily slzy. Vítkův příběh a náš záměr a vlastně všechno to, proč jsme je o pomoc žádali... To všechno narazilo na obrovská křídla našich andělů. Bez nich bychom zcela jistě nebyli tam, kde jsme nyní. Vítkovi se dostalo a dostává potřebné péče a nám klidnějšího spánku. 

I proto je tento článek. Jakési povzbuzení pro ty, kdo se třeba nachází ve stejné, na první pohled neřešitelné situaci a hledá cestičky, jak z toho ven. Nebojte se, říci si o pomoc a nejen tu finanční. To, co se vlastně nejhoršího může stát, že vás některá nadace odmítne. Ale nevěřím, že odmítnou všechny. 

A víte co... Nám se s odstupem několika týdnů začali ozývat lidé, kteří se o nás od někoho doslechli a chtěli nás podpořit. Někdo slovy, někdo materiální pomocí a někdo pomocí finanční. Stačilo jít tomu štěstíčku trošku aktivně naproti. Ovšem s patřičnou dávkou úcty a pokory.  

Slova na závěr

Nesmíme rezignovat na lidské dobro. Dobří a šlechetní lidé se mezi námi stále nacházejí. A jen díky nim se nám této pomoci dostává. Kdo nás trošku zná, ví, že i my se snažíme pomáhat a žít ve smyslu "Konej dobro, dobro se ti vrátí!". Pro někoho slova úsměvná, možná až naivní. Pro někoho tak přirozená, že je ani nemusí vyslovovat. 

Dovolíme si použít cizí, přesto výstižná slova:

.... někteří lidé nás vyvádějí z míry svou dobrotou. Odvykli jsme dobrotě. Nechápeme, proč pro nás dělá někdo něco dobrého, když za to nechce žádnou protislužbu. Dobrotu však nelze nikomu oplatit, protože nám ji vlastně nikdo nedává. Dobří lidé jsou dobří kvůli sobě a ne kvůli druhým... 

Buďme dobří, naučme se dobro přijímat a především také rozdávat. Všímejme si dobra, které je všude kolem nás ...