První společné chvilky

Jelikož měl Vítek silnou žloutenku, zůstali jsme v porodnici celkem 8 dní, z nich většinu strávil Vítek fototerapií - ležel na lehátku, které mělo díky modrému světlu Vítečkovi od žloutenky pomoci. Osobního kontaktu jsme si tedy moc neužili. Vlivem počátečních poporodních komplikací a především opravdu silné žloutenky byl Víteček hodně ospalý. Na jídlo jsme ho museli budit a jen samotné přebalení ho vyčerpalo natolik, že o nějakém kojení nebo vůbec přisátí se k prsu nemohla být řeč. Skloubit to navíc s orofaciálním cvičením bylo náročné. Vítek vše vlastně prospal, usínal nám i během pití mlíčka a my lehce propadali zoufalství. Naše první dny se tedy proměnily v pravidelné intervaly stále stejného kolečka - přebalit, zacvičit, nakrmit a alespoň krátce pomazlit a pochovat. A šup zpátky na světélko, aby hladina bilirubinu klesla a my mohli jít domů. Mezitím jsme se nemohli na Vítka vynadívat. Celé hodiny jsme ho pozorovali, všímali si každého detailu, neunikl nám žádný z jeho nepatrných pohybů a projevů.

Víteček postupně sílil a šestý den v porodnici se dokonce i přisál k prsu. Sice i následující týdny dostával převážně umělé mléko, ale nakonec se nám podařilo přejít v plné kojení. 

Výhodou delšího pobytu v porodnici byla určitě skutečnost, že jsme absolvovali všechna základní vyšetření - kardio, gastro, neurologie, oční i ušní. A co víc - žádná z nich neprokázala nějaké přidružení vady, které bývají u diagnózy DS velmi časté. Díky váhovým přírůstkům a ústupu žloutenky jsme se konečně dočkali a jeli jsme domů.