Socializace dětí s DS

A teď trošku z jiného soudku, který na první pohled přímo nesouvisí se světem Downova syndromu, přesto představuje něco, co je pro naše výjimečné děti zásadní. A to je veliké téma socializace, tedy začlenění jedince do společnosti. Téma, které řeší každá rodina dítěte s DS a to od jejich raného věku.

Víteček, i s ohledem na svůj nízký věk, byl ve společnosti hodně uzavřený. Stačilo, aby k nám domů přišla návštěva a on se zarazil a někdy dokonce i na několik desítek minut vypnul. Vše jen pozoroval, nijak se neprojevoval a už vůbec se nezapojoval. Zpočátku jsme se snažili ho "přemlouvat", ujišťovat ho, že se nic neděje a podněcovat ho, aby si třeba s návštěvou pohrál nebo na ni vůbec zareagoval. Časem jsme pochopili, že jedinou cestou, jak mu tyhle očividně náročné chvíle usnadnit, bylo nechat ho to vstřebat, jednoduše prožít a následně vyhodnotit. S dobrým tipem přišel tatínek, který vypozoroval, že situace pro Vítka je mnohem obtížnější, když se návštěva najednou v obýváku, kde měl Vítek koutek, objeví a spustí na něj, jak zase vyrostl apod. Zavedli jsme to, že Vítek s námi chodil návštěvě otevírat, aby pochopil, že někdo přišel a ten někdo zase odejde.

Mnohem víc než zaraženost při návštěvách nás však trápilo Vítečkovo vypnutí při terapiích a návštěvách specialistů. Ty jsou většinou naplánované i několik týdnů dopředu, prostor pro terapii je omezen například jen na 30 minut, a když je z toho 25 minut dítě naprosto vypnuté, podléháte beznaději. Situace byla dokonce taková, že Vítek vůbec nespolupracoval při ergoterapii, kterou navštěvoval pravidelně každých 10 až 14 dní, ve stejné místnosti a stejnou ergoterapeutkou. Půl hodina terapie pak vypadala tak, že my dospělí jsme se Vítečkovi u každé činnosti snažili dělat divadlo, jen aby se nějak projevil a zapojil. A když už, tak bez pláče. Do jisté míry jsme vše přisuzovali tomu, že bude Vítek charakterově spadat do pozorovatelů (více viz Průzkumník nebo pozorovatel?). Potřebovali jsme však, aby se Víteček pomalu začal otrkávat.

Hledali jsme proto cesty, jak pomalu Vítečka strach z neznámého prostředí zbavovat. Samozřejmě se nabízelo chodit s ním do dětských koutků, herniček apod. Ale my jsme zpočátku hledali něco trošku stálejšího, kde by se moc neměnilo prostředí ani okolní lidé. V průběhu týdnů jsme našli tři cesty: 

A světe div se, ono to zázračně pomáhá. Víteček je sice první minuty ještě zaražený, ale i tento počáteční ostych je stále kratší a méně intenzivní. A co víc... Vítek i lépe spolupracuje při terapiích. Je vidět, že se mu stále více a více rozšiřuje prostor, ve kterém se cítí komfortně natolik, že se i projeví a zapojí do jednotlivých aktivit. Takže hurááá! 

P. S. Tento článek bude mít určitě pokračování... :)